Přeskočit na hlavní obsah

Complete Organ Bach

JAROSLAV TŮMA

Jaroslav Tůma (1956). Věhlasný koncertní varhaník světového formátu, profesor Akademie múzických umění (AMU) a multiinstrumentalista. Hraje na cembalo, klavichord, pianoforte a další klávesové nástroje, komponuje a publikuje odborné statě. Vystudoval Pražskou konzervatoř a poté AMU, získal první ceny v celé řadě soutěží (Norimberk 1980, Haarlem 1986, Linec 1978, Pražské jaro 1979 atd.). Koncertuje a učí po celém světě. Vydal 64 sólových titulů (Supraphon a Arta Records). Další informace na https://jaroslavtuma.cz/.

ALEXANDR VOJTA

Alexandr Vojta (1966). Režisér a v současnosti jeden z mála skutečně nezávislých tvůrců filmu a videa. Realizoval desítky záznamů hudebních vystoupení, pro Český rozhlas vytvořil projekt věnující se Staré hudbě, natočil několik hraných filmů (Kandidáti, rok 2010, 76 min, Krvavý parlament, rok 2012, 84 min), více než desítku dokumentárních filmů (např. Cesta k hudbě, 38 min) nebo sedmidílnou satiru Marťasoviny. Se souborem Musica Florea natáčí autentickou interpretaci Antonína Dvořáka.
Provozuje multimediální projekty Tajemství tónů, Debatní klub nebo Pivní bedekr.

Poznámky Jaroslava Tůmy pod čarou

Jak dlouho trvá naučit se celého varhanního Bacha? 

Mně to trvalo kdysi celé roky. Nejprve během studií na Pražské konzervatoři a na Hudební fakultě AMU, a po určité pauze, kdy jsem se zabýval hlavně jiným repertoárem, pak ještě další asi čtyři roky intenzivního samostudia. Celému Bachovu dílu jsem se poté věnoval během tří koncertních sezon od podzimu 1990 do jara 1993. Souborně jsem tehdy všechny Bachovy skladby provedl ve dvou kostelích v Praze v rámci jedenadvaceti koncertů. Dodnes se mi stává, že potkám lidi, kteří tehdy na mé koncerty chodívali a vzpomínají. Jenže s Bachem stejně nejsme nikdy hotovi! Kdykoli máme cokoli zahrát znovu, pracujeme na tom dál. Takže správná odpověď zní: více než padesát let. Zda se ale ten čas v mém případě na výsledku nějak pozitivně odráží, to musí posoudit jiní.

Jakým způsobem a jak dlouho se na Svaté Hoře nahrávalo?

Všechno kromě Umění fugy a několika málo drobností jsme stihli během covidu v roce 2020, reálně šlo o devět měsíců od března do listopadu, ovšem s letní přestávkou, kdy se přechodně mohlo koncertovat, čehož jsem rád využil. Umění fugy a pár drobných skladeb jsme dotočili v roce 2022. V roce 2020 šlo o jedenadvacet večerů, v roce 2022 o tři. V mezičase vznikala dramaturgie celku. Víceméně se vše točilo live způsobem, aby byl výsledek co nejpřirozenější. Všichni známe dost příkladů, jak jsou někdy extrémně vycizelované nahrávky pro příjemný poslech málo životné. V roce 2023 byly připraveny a natočeny interiérové i exteriérové komentáře. Nesmírně časově náročná byla zejména obrazová postprodukce, především pro panu Vojtu.

Jak moc bylo nutné cvičit a registrovat na Svaté Hoře?

Rádoby vtipná odpověď by zněla, že jsem tam jezdil tak často, až jsem se po cestě začal potkávat. Možná stokrát? Nebo vícekrát? Býval jsem tam často už od roku 2018, kdy byly varhany dokončené. Myšlenka na souborné provedení nějaký čas zrála.

Kolik schodů až na kůr je nutné vyšlapat?

Nepočítal jsem. Já jsem je vybíhal vždy jen jednou či dvakrát, třikrát. Možná je spočítal pan Vojta, který na kůr opakovaně transportoval za pomoci svých synů veškerou techniku. A patrně i Vladimír Šlajch, který podle svých slov při dokončování varhan kvůli vynášení jednotlivých dílů varhan i mnoha píšťal málem vypustil duši. A v neposlední řadě svatohorští chrámoví varhaníci v čele s regenschorim Pavlem Šmolíkem.
Ale ono nejde jen o počet schodů na kůr, schodiště je totiž točité a uzounké. Navíc je nahoře zoufale málo místa. Však také, když jsem tam poprvé pana Vojtu přivedl, tak on prohlásil bez zaváhání: „no tak tady to určitě nepůjde…“

Varhaník a varhanář

Lidé si někdy tyto dvě profese pletou. Takže pro pořádek: varhaník na nástroj hraje, varhanář jej staví, opravuje či restauruje. A také ladí! Platí, že varhaník by měl nástroji alespoň do určité míry také dobře rozumět, varhanářovou velkou výhodou zase je, pokud umí na slušné úrovni zahrát. Vladimír Šlajch je nejen varhanář a znalec varhan i jejich historie, ale má také vynikající přehled o hudební varhanní literatuře. Jeho rozhodování, jak nejlépe narejstříkovat tu či onu skladbu, je podmíněno nejen těmito znalostmi, ale zejména jeho výjimečnou intuicí. A to je něco, čemu se nedá nijak naučit. Byl přítomen na Svaté Hoře u všech registračních příprav, jeho názorya soudy o volbách registrací byly pro zdar projektu rozhodující. Ostatně, od hracího stolu ani nelze všechny nuance sluchem dostatečně posoudit, poslech z kostelní lodi je nezbytný.

Lidé rádi nahlížejí „pod pokličku“!

Zvědavost je přirozená a pochopení, „jak se co dělá“, může pomoci případným následovníkům s jejich projekty. Na všetečné otázky odpovídáme, ale že bychom chtěli prozrazovat úplně všechno, to zase nikoli. Existují know-how, která mají velkou cenu. Něco důležitého ale prý prozradil sám Bach: „Každý, kdo bude pilný jako já, může dosáhnout téhož, čeho já.“ Jen přitom tak nějak nevzal v potaz, že i míra nadání je důležitá. A také, že je třeba mít trochu štěstí. Například na lidi kolem sebe, na jejich vstřícnost a laskavost. Bez jejich ochoty pomáhat by ostatně ani náš projekt nevznikl. Velké díky jim všem jsou vyjádřeny v závěrečných titulkách.

Na světě žijí miliardy lidí. Většině z nich je asi „nějaký“ Bach nejspíše „ukradený“. Spoustě lidí ale jeho hudba neznámá není.     I varhanních interpretů je jistě hodně. Tisíce nebo možná desetitisíce? Mnoho je i nahrávek Bachovy varhanní hudby. Těch souborných ale dohledáme sotva pár desítek, zahrát veškerého Bacha je náročné. Řada z nich je historických, další komplety pocházejí z doby nedávné a vznikají nové i dnes, převážně jsou a budou dostupné na nosičích CD, nebo na webu. Ovšem kupodivu, ač i audiovizuálních nahrávek Bachových děl je k dispozici také docela dost, nikdy se zatím nejedná o koncertně pojatý soubor všech jeho varhanních skladeb.

Dá se předpokládat, že důvody pro takovou mezeru jsou dva. Jednak vzhledem k okolnostem vyplývajícím ze stavu našeho světa se jedná v případě varhan a Bacha o počin výrazně nekomerčního charakteru, jednak je samotná realizace mimořádně obtížná. Přes veškeré technické vymoženosti v oblasti střihu jak zvuku, tak obrazu, je totiž velmi nepraktické provádět větší množství střihů na platformách audiovizuálních, i když u samostatného audia se už dlouho nejedná o nějakou obtíž. Naše řešení ovšem spočívalo v přístupu, kdy střihy jsou omezeny na nejnutnější míru, v každé skladbě je jich sotva pár, pokud vůbec jaké, zpravidla kvůli opakování celků. Někdy přiletí letadlo, jindy začne ve varhanách něco viset (trvale zní nějaký tón), protože třeba řádila před chvílí bouřka, díky níž se skokově zvýšila relativní vlhkost vzduchu, což mechanická traktura varhan ráda nemá. Na Svaté Hoře se sice jedná o varhany z roku 2018, ideově jde ovšem o jakési převtělení varhan barokní doby. Proto jsou čistě mechanické. Inspirací byli Vladimíru Šlajchovi staří varhanáři: Abraham Starck, Bedřich Semrád či Ondřej Kokštein z Příbrami. A neopomenul ani tradice středoněmeckých varhan. Výsledkem je nástroj unikátní, který se nezkušenému hráči někdy vzpírá, ale zdatného inspiruje a těší. 
Je to podobné jako s ušlechtilým závodním koněm. Průměrný jezdec nemá šanci, zkušený profesionál se raduje…. 

Podoteky Jaroslava Tůmy

Onehdá jsem postával v tramvaji a všiml jsem si displeje mobilu mladíka rozvaleného na sedadle pode mnou. Zaujalo mě, jak surfoval sem a tam, sledoval samá krátká videa. Apple bezdrátová sluchátka v uších, klipy bez ladu a skladu, od aut a koloběžek, různých kapel, až po komiksové scénky. U všeho vydržela jeho pozornost maximálně tak pět šest vteřin. Některé video ho evidentně nezaujalo, takže překlikl i dříve. Prý to není nic neobvyklého, mnozí mladí takto tráví svůj volný čas. Jestli ale budoucí generace dopadnou většinově stejně jako konzument jepičích videí, pak je zle. Půjde o „pád Říše římské“…

Připomněl jsem si, jak v Českém rozhlase někteří tvrdili, že dramaturgie se musí přizpůsobovat současným trendům a že lze zařazovat do vysílání maximálně tříminutová hudební čísla, protože déle posluchači nevydrží poslouchat a stanici raději přepnou. Měl bych snad návštěvníkům svých koncertů a konzumentům nahrávek také předkládat jen co nejkratší a nejstravitelnější kousky? Domnívám se, že nikoli. Přizpůsobovat se schopnostem většiny nemá podle mne vůbec žádný smysl. Moderní fyzika říká, že cokoli, co ve vesmíru vznikne, se nikdy neztratí, existuje v nějaké formě navždy. Stejně uvažují i všechna náboženství.  Pak tedy hraju raději pro sebe – jen tak, protože to, co dělám, prostě je…

Paradox z toho všeho vyplývající: vůbec mě nemusí zajímat, co si kdo o mém hraní myslí, kolik přijde lidí na koncert, nebo kolik posluchačů koncert nebo nahrávky soustředěně vnímá. Na druhé straně přesto velmi stojím o to, aby lidé vnímali krásu a celý obsah sdělení, které jim nabízím. I proto, že zpětnou vazbu potřebuji a svojí hrou na ni reaguji. Samozřejmě jsem za ni ze srdce vděčný.

cs_CZCzech